Vypadá jako holka odvedle. Na ulici byste si jí nevšimli: průměrná tvář, štíhlá postava, spíše nevýrazný typ. Má ale jednu zvláštnost, kterou pohledem neodhalíte. Není totiž vidět, skrývá se v jejím hrdle. Má tam… klitoris. Jo a, jmenuje se Linda.
Ani ta druhá nevypadá nijak zvlášť výrazně. Korpulentní dáma (už zamlada bývala spíše kulatější), mezi předníma zubama má díru, a prsa jí příroda nadělila olbřímí. Má poťouchlý pohled a říká si Annie.
Co mají společného? Obě jsou veleslavné pornoherečky. Jejich filmy, které vydělaly miliony dolarů, tvoří mezníky v historii amerického pornofilmu. Jejich kariéra začínala v raných 70. letech… a tady podobnosti končí. Jejich příběhy se k sobě mají jako noc a den.
Linda
Její rodné jméno je Linda Boreman, proslavila se však pod pseudonymem Linda Lovelace, pod nímž vystoupila ve filmu Deep Throat. Na tento kasovní trhák, natočený v roce 1972, chodily statisíce Američanů v době před nástupem videa, kdy se porno promítalo v běžném biografu, a ještě dnes tento kultovní snímek najdete v každé americké pornopůjčovně. Deep Throat otevřelo pornografii cestu k mainstreamu. Vypráví příběh ženy, která má klitoris v hrdle, a tudíž je neustále lačná poskytovat mužům orální sex. Linda Lovelace ve filmu působí uvolněně, šťastně se usmívá, což lze číst jako nekomplikovné poselství, že každá žena, nikým a ničím nenucena, netouží po ničem jiném než dávat muži rozkoš. Z fyziologické sci-fi navíc logicky plyne, že žena si „kouření“ náramně užívá, vždyť orgán její slasti sídlí v krku. Filmu se ale musí přiznat, jakkoli je naivní a místy působí trapně, že do pornobranže přinesl revoluční novinku: soustředění se na otázku ženské rozkoše. V éře před Deep Throat se za rozkoš brala pouze mužská rozkoš vizualizovaná výhradně výstřikem semene. I když v tomto filmu orgán slasti nevidíme (vždyť kdo kdy viděl poštěvák v krku), už to, že zápletka se kolem něj točí, je pokrok.
Hluboké hrdlo by však mohlo sloužit jako učebnicový příklad hlubokého rozporu mezi tím, co vidíme na plátně, a tím, co zůstalo jaksi mimo záběr. Lindin slastný obličej při scéně, v níž je jí do vaginy vsouván dutý skleněný robertek naplněný coca-colou (ta je následně vysáta brčkem), vyvolala zděšení u jedné novinářky (ta nemohla na slast ani pomyslet; její jediná myšlenka byla „co když to sklo praskne“). „Úžasně jsem si natáčení užívala,“ odpověděla jí Linda na nedůvěřivou otázku, zda se jí takové praktiky vážně líbí. Až osm let po natočení filmu vydala Linda autobiografii, v níž popisuje, kterak byly filmový úsměv, výrazy slasti i podobné odpovědi novinářům vynuceny hrubým násilím ze strany manžela-pasáka. Ten ji držel jako sexuální otrokyni pro potěchu svou a ostatních mužů a samozřejmě pro peníze, které Lindina nedobrovolná sexuální služba přinášela. Martyrium, jímž Linda prošla a které později popsala ve své knize, se vyznačuje všemi prvky týrání ze strany násilnického manžela. Linda se pokusila třikrát o útěk, třikrát byla dovlečena zpět. Stejně jako obětem domácího násilí, ani jí nechtěli později věřit, že se jí takový život nelíbil, když z něj „prostě neodešla“.
Lindu její osobní zkušenost vedla k boji proti pornografii. Své síly spojila s antipornografickou krusádou, na niž vytáhla část feministického hnutí v USA první poloviny 80. let a jež si kladla za cíl vymýcení pornografie soudní cestou. Linda se tedy jako svědkyně účastnila veřejných slyšení, jezdila přednášet – postavila se proti.
Annie
Pro Annie se všecko začalo popcornem. Tehdy se jmenovala Ellen Steinberg, bylo jí právě 18 a přes inzerát si našla práci prodavačky pražené kukuřice v kině kdesi v Arizoně. Když nastoupila, právě se promítal film, který lákal zástupy lidí bez rozdílu věku, pohlaví či třídy. Film se jmenoval Deep Throat. Úžasné tržby z popcornu však rázem klesly, to když stát Arizona zažaloval biograf pro obscénnost. V soudní síni, kam byla slečna Steinbergová pozvána jako svědkyně, se setkala s Lindou Lovelace a režisérem souzeného snímku Gerardem Damianem. Stát soudní při prohrál, arizonská pěnice se stala Damianovou milenkou a následovala jej do New Yorku, kde se začala hvězdná pornokariéra Annie Sprinkle.
Z prostitutky se stala pornoherečkou, pak i sama režírovala, dělala striptýz, který se časem posunul spíš k one-woman strip talk show (s nezbytným explicitním sexem), pózovala pro pin up fotky a sama sex fotila. Tucetkrát účinkovala v klasických heterosexuálních pornoscénářích, aby se později z mainstreamu vydělovala experimentováním s lesbickým sexem, s/m sexem, sexem s transsexuály, s tělesně handicapovanými, konstruováním nových sexualit (třeba bisexuální se slabostí pro prťavce) – a aby takové sexuality uváděla do mainstreamu, aby činila deviace normálnějšími. Její kariéra dokazuje, že porno (a sexbyznys obecně) se dá dělat jinak, že i v něm je možné svobodné, kreativní vyjádření, které jinak vnímáme jako doménu umění.
Po nějaké době, co začala ve vlastní režii podnikat sex performance, přišla s konceptem post-porn modernistky, termínem popisujícím nový žánr sexuálně explicitního materiálu, který je více vizuálně experimentální, humorný, politický. Tak Annie na jevišti předváděla svůj přerod z ošklivého káčátka ve fascinující bohyni sexu, vyprávěla příběhy lidí, s nimiž se milovala (na závěr s tryznou za ty z nich, kteří zemřeli na AIDS), předváděla blow job na umělých penisech (za zvuku sprostých nadávek a urážek – pouštěných z audiokazety –, jichž není prosta žádná kariéra prostitutky), roztáhla nohy, aby publiku ukázala svůj děložní čípek (pomocí gynekologických zrcadel, jež normálně patří pouze do rukou odborníků), uváděla se do orgasmického stavu pomocí masturbace a esoteriky… Překračování hranic žánrů a hranic normality má u Annie Sprinkle podobu spíše rozmazávání předělů, jde spíše o pohyb za/přes/mimo než o tažení proti.
Feminismus odporu a feminismus subverze
Vyprávění těchto dvou příběhů nechce vzbudit dojem, že v sociální realitě pornografie existuje jen buď-anebo. Jedná se o dva weberovské ideální typy, jejichž předložení ilustruje různé způsoby, jak dělat feminismus a kterak v konečném důsledku bořit binarismy, jež od Descartesa spoutávají západní myšlení.
Antipornografický feminismus hlásá, že veškeré porno je „sexuálně explicitní podřízení žen“, v němž jsou všechny ženy dehumanizované sexuální objekty „prezentované jako kurvy od přírody“. Črtá linku s násilím: porno se zpočátku „pouze“ podílelo na násilí na ženách, později už ho (kauzálně) působilo, aby se nakonec samo násilím stalo. Dogmatismus tak nespočívá jen v démonizaci sexuálně explicitních obrazů, ale i ve ztotožnění explicitního sexu pornoobrazů s explicitním sexismem. Redukcionistický přístup identifikoval porno jako stojící v samém základu patriarchátu: všechna pornografie bez výjimky podřizuje všechny ženy bez výjimky. V mechanickém světě zla-porna existuje pro ženu jediné synonymum: oběť. Antipornografický feminismus se ve své zaslepenosti dopouští kardinálního omylu, když jako jediné možné svobodné jednání označuje autentický přímočarý odpor porobených, které se vysvobodily ze zajetí falešného vědomí/brainwashingu. Koncept falešného vědomí pro svou existenci potřebuje protipól pravého vědomí (kterým vládnou jen vyvolené), oběť neexistuje bez mučitele, opozitem špinavého sexu je čistá cudnost – binární kategorie jsou vzkříšeny a v antipornografické naraci obsazen
Kateřina Lišková viac od autora »
Vaše reakcie [32]